Judo ve světě

 Z Japonska se počátkem 20. století judo rychle šíří po celém světě. V Evropě se zájem o něj objevuje po skončení rusko-japonské války (1905), ve které japonští vojáci používali pro Evropany neznámé sebeobranné prvky. Do Čech se judo dostalo poprvé přes sousední Německo,zde v r. 1905 byla poprvé přeložena a vydána obsáhlá kniha " Das Kano Jiu-Jitsu". V Berlíně se na vojenské škole o něco později začalo judo a jiu-jitsu dokonce učit, výuku vedl japonský mistr Agitaro Cono. V roce 1907 byl zahájen výcvik v Londýně, kde byl později založen světoznámý institut Budokwai. Instruktoři, vyškolení v Londýně, začali s výcvikem základů jiu-jitsu v Praze. Příznivé podmínky měli zejména po založení Vysokoškolského sportu v r. 1910. Pod vedením PhDr. Františka Smotlachy se v tehdejším "odboru pro úpolnické sporty" pěstoval box, řecko-římský zápas a právě jiu-jitsu. Vše bylo provozováno jen se zaměřením na sebeobranu a zpočátku jen jako vzácnost než jako systematické cvičení.
Rozvoj juda v Evropě i ve světě přerušila první světová válka, i když intenzivní výcvik pokračoval v některých armádách. Po skončení války dochází k rozvoji zejména sportovního juda. V Československu byl v r. 1919 hlavně zásluhou Vysokoškolského sportu v Praze zahájen pravidelný výcvik juda, i když zatím pod názvem jiu-jitsu. Rozvoji českého juda značně pomohlo první vydání příruček Edmunda Varyho " Umění sebeobrany v domě i na ulici" a zejména " Jiu-jitsu - umění japonské sebeobrany a zocelení" v překladu dr. Jaroslava Říhy. V této publikaci se objevuje vůbec první metodika tréninku sportovního juda: "Vyučování v japonské škole jiu-jitsu se dějě podle tříd. Přirozeně běží méně o věk dotyčných osob, než o jejich výkonost. Nejdříve je tu třída začátečníků, na to přijde třída šestá, pátá atd. až první, která je nejvyšší. Příslušníci každé třídy nosí pás příslušné barvy, začátečníci červený, šestá třída žlutý, pátá bílý, čtvrtá zelený, třetí oranžový, druhá nachový a první černý a bílý. K přeložení z jedné třídy do druhé je nutno vykonat vždy zkoušku, v níž se klade hlavní váha na rychlost výkonu a ne techniku. Ti, kdož se hodlají věnovat oboru učitelskému, musí kromě toho vzkonati ještě zvláštní běh, který trvá nejméně čtyři roky." Tolik Edmund Vary.
Po Vysokoškolském sportu to byla armáda, která měla zájem o tento sport. Zařazuje ho do svého branně - tělovýchovného programu cvičení jiu-jitsu, které od r. 1922 zprvu vedl anglický instruktor a později škpt. Novák společně s náčelníkem ČOS Františkem Pechátem. V r. 1925 vydává Ministerstvo národní obrany " Sebeobranu" v učebnici "Služební předpisy branné moci". Tato učebnice byla sice zpracována pro potřeby vojenské školy, ale měla vliv na šíření juda mimo armádu.
Vůbec první samostatný kurs jiu-jitsu se konal ve školním roce 1923/24 ve Vysokoškolském sportu v Praze. Kurs, který měl 15 frekventantů pod vedením Jurije Pričkina se stal základem prvního kroužku juda (zatím při oddílu zápasu) u nás. V roce 1928 se začali scházet studenti z Akademické menzy v kroužku, který učil sebeobraně pod vedením studenta obchodní akademie Adolfa Lebedy. V r.1930 zavedl Vysokoškolský sport kursy jiu-jitsu pro vysokoškolské studenty v Ústředním tělovýchovném ústavu Karlovy university v tělocvičně Marathon v Černé ulici. Hojně navštěvované kursy vedl tehdejší učitel gymnastiky František Pecháček, jemuž pomáhali cvičitelé Josef Kořínek a ing. R. Šimůnek. Zájemci o jiu-jitsu ve Vysokoškolském centru se sdružili pod vedením a náčelnictvím ing. O. Pecáka a v r. 1933 vytvořili první samostatný oddíl jiu-jitsu v Praze. Všechny snahy Vysokoškolského sportu se před r. 1934 týkaly praktického Jiu-jitsu = sebeobrany. Mezníkem se stal r.1934, kdy v Praze začal pracovat ing. C.S.F. Dobo ( vl. jménem Stefa Fülöp), bývalý vedoucí jiu-jitsu v Brně, který převzal od ing. Pecáka oddíl v Marathonu a z iniciativy prof. Smotlachy byl sem převeden i Lebedův oddíl ze Strakovy akademie. Tím vznikl ve Vysokoškolském sportu silný oddíl, odkud se šířil nový sport do celého tehdejšího Československa.
V r. 1934 byla ustavena Evropská Unie judo (EUJ) se sídlem v Berlíně a už na podzim téhož roku se v Drážďanech uskutečnilo 1. ME. Na něm dosáhl prvního mezinárodního úspěchu čs. juda Alois Cígner a S.F. Dobo, kteří skončili v soutěži družstev druzí hned za Německem. Oba také získali bronzové medaile v soutěži jednotlivců.
V dubnu 1935 byl založen při VŠ Praha pod vedením dr. Smotlachy " Propagační výbor pro branu. Název "Brana" byl prvním pokusem o české pojmenování jiu-jitsu, neujal se avšak, takže zůstalo u původního názvu. Tento výbor pořádal řadu přednášek, veřejných vystoupení a krátkých kursů v Praze i na venkově. V Praze vedli kurs o šesti lekcích japonští mistři dr. Hata a prof. Sugiyama, kteří předváděli své umění v sále Radiopaláce. Zde rovněž vystoupila anglická mistryně Mayerová a tahdejší velvyslanec Japonska v ČR dr. Noburu Ogawa.
Na vzestupu juda se v té době podílejí Adolf Lebeda, ing. František Šíma, Miloš Tůma a Karel Zrůbek (všichni z Prahy) a Josef Drobeček se Stanislavem Vanourkem (oba z Plzně). Nemalou zásluhu na rychlém rozvoji juda v ČSR měla návštěva zakladatele juda prof. dr. Jigoro Kana ve VŠ Praha, kde provedl krátkou instruktáž v rámci svého turné Evropou. Ve stejném roce konečně přišel čas založení "Československého svazu jiu-jitsu".